Teta Irma radí: Naučte se mluvit III

Už víme, že když něco nevíme, musíme se zeptat, jinak se to nedozvíme. Už také víme, že když něco chceme, musíme se zeptat správně. Také víme, jak se vyhnout některým předpokládaným reakcím. No a dnes se trochu zasmějeme a do mozkoven zapíšeme jak se chovat asertivně aneb jak odpálkovat něčí drzou hubu.


V předešlém článku tety Irmy jsme vyzývali čtenáře, aby se s námi podělili o hlášky, které se mohou hodit v případě, že nás někdo slovně napadl. Cílem tohoto článku je naučit naše čtenáře jak asertivně, s grácií a noblesou uzemnit nevymáchaná ústa řečníkova.
Nejdříve si projedeme pár pravidel, která nám pomůžou zachovat si tvář a šarm při svízelných situacích.

1. Není cílem urazit, nýbrž odzbrojit.
Pamatujte, že správný gentleman a správně vychovaná dáma nikoho neuráží. Nejsme přeci dlaždiči, snobové ani Honimíři. A i kdyby, daleko více ublížíte dobře vybranými slovy než těmi nevybíravými. Poslat do prdele tu krávu kancelářskou umí každý blblec. Nechcete-li hulvátem a blbcem býti, na slovní útok reagujte slušně.
Sami se podívejte na rozdíl mezi:
"Sakra uhni, krávo jedna!" Když vám paní v super-hypermarketu zatarasí cestu s až po strop narvaným vozíkem, zatímco vy si v sáčku nesete tři dalamánky a deset deka kutí šunky.
Místo toho zkuste třeba:
"Promiňte, rolls-royce parkují u vedlejší pokladny, tahle je expresní."
Ano, je to poněkud drzé, ale nikoli sprosté a urážející.

Když vám někdo ze spolužáků řekne, že jste piča nebeská, udělejte to jako Le fille Ash. Přejděte to s anglickým humorem: "Co já se všechno o sobě nedozvím."

2. Nenechejte se urážet, ale sami neurážejte

Existují lidé primitivní a zamindrákovaní, kteří si na vás budou chtít vybít zlost. Nesnižujte se na jejich úroveň, zachovejte si svou.

Když vás nevrlá důchodkyně pohladí hůlkou po hřbetě se slovy: "To je dneska mládež nevychovaná, pěkní hajzlíci, nikoho to nepustí sednout..." Nemusíte jí říct hned, že je to kráva stará, ať si teda sedne. Zkuste jí vysvětlit, že: "Bohužel jsem ještě mladá na to, aby mi rostly oči na zádech."  Povzneste se nad nevrlostí staré důchodkyně a hezky svižně jí pobídněte: "Tak šup, šup, madam, naskočte!"

Když z vás šéf dělá naprostého hlupáka, hledá za co by vás sjel, nemusíte z toho vyváznout jako tupec. Braňte se jeho slovy.
"Jaktože nemáte pořádně zameteno a vytřeno? Tady se musí podlaha blýskat!"
"Vždyť jsem ji dnes ráno vytírala, to se za den našlape."
"Neříkejte mi, že tohle je umytá podlaha. Vy to nevidíte?"
"Ukažte... Hmmm. Aha. To víte, já jsem jen maturantka. Tady máte mop, můžete mi to ukázat?"

Pro zasmání Vám zde zveřejním skutečně odehraný dialog. Hlavním aktérem je kovář, spolužák mého kamaráda, a jeho mistr. (Díky, Vipero!)

Mistr vidí znuděného učně opřeného o kovadlinu, který na něj nepřítomně kouká:
"Co na mně tak čumíš?"

"Kdybych měl místo očí tvarůžky, tak na vás aji smrdim!"

3. Udělejte si ze sebe inteligentní srandu

Nejen že se nenecháte vyvést z míry, ale na náladě vám to také neubere. Když vám nějaká fiflena do zad vyhrkne, cože to máte za hadry na sobě, že to by si nevzala ani na maškarní, usmějte se, otočte se a třeba na ní i mrkněte.

"To víš, dneska máme slet, ještě někde musím nabrat koště, ať to stihnu. "

Má oblíbená hláška z Dr. House:

Cudyová: "Kde jste se tu vzal?"

House: "Osmózou."

4. Opětujte palbu
Rychlá odpověď dokáže někdy tak odzbrojit. Nejlepší hlášky dotyčného napadnou až už je po všem. To je zcela normální. Ale i obyčejná zato blesková odpověď umí pěkně zamíchat kartami. Někdy postačí i pouhé ano a ne.
"Jsi úplně blbá, nebo co?"
"Ne, a ty?"

"Tos vyhrabala odněkud z popelnice, ne?"
"Ne, ještě něco?"

"To si děláš srandu!"
"Jo."

5. Ignorace pro ostýchavé
Pokud vás někdo odzbrojí tak, že nejste schopní zareagovat, tak prostě nereagujte.
Podělím se s vámi o konkrétní situaci. V předešlé práci jsem měla trochu potyčku se svou kolegyní. Byla jsem nováček a jak už to tak bývá, nováček se na vše ptá a chvíli mu trvá, než ví všechno o všem. Jenže moje kolegyně prostě neumí normálně komunikovat, to už zjistilo mnoho lidí přede mnou, a místo kolegiálního dialogu vedla uřvaný monolog. Řvala na celou prodejnu, mlela si svoje, neposlouchala mě a prostě se s ní nedalo ten rozhovor vést. Nevedlo to odněkud nikam. Tak jsem jí běžnou hovorovou hlasitostí (přece po ní také nebudu řvát, viz pravidlo č. 2) řekla, že až si se mnou bude chtít promluvit, má přijít za mnou dozadu do kuchyňky a povíme si to z očí do očí pěkně v klidu a ne před zákazníky. Otočila jsem se a dělala jsem si svoji práci, aniž bych ji nějak vnímala. Kolegyně sice hulákala ještě celou půlhodinu, ale moje perfektní ignorace jí naježila daleko víc, než kdybych jí jednu uťala přes hubu ústa.